Umění a kultury střední Evropy

Ostrovy skutečné, představy či metafory ostrova jsou od počátku lidského myšlení produktivním podnětem lidské imaginace. „Vzepětí člověka, jež jej táhne k ostrovům, totiž odpovídá dvojímu pohybu, jímž ostrovy vznikají. Snít o ostrovech (ať už s úzkostí, či v radosti) znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentů, že jsme sami a ztraceni – anebo snít o tom, že začínáme od nuly, že znovu tvoříme, že jsme v novém počátku,“ píše Gilles Deleuze v eseji „Příčiny a důvody pustých ostrovů“. Jak snil a uvažoval o ostrovech Středoevropan, zabydlený uprostřed kontinentu? Co pro něj znamenala představa „ostrova“ a jak se měnila od dob zámořských objevů až po současnost, kdy je nám svět malým globálním ostrovem?

Kolektivní monografie Rozpad Rakouska-Uherska a jeho důsledky pro středoevropské literatury a kultury zprostředkovává akademickou diskusi vedenou na sympoziu Umění a kultury střední Evropy, které se konalo v roce 2018 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Záměrem sympozia bylo po sto letech reflektovat epochální změnu, která se ve střední Evropě odehrála z různých pohledů a bez oslavných gest a cílů. Přes třicet badatelů ze zemí tzv. visegrádské čtyřky se zamýšlelo nad tím, co tato změna přinesla jednotlivým národním kulturám či jednotlivým literátům, umělcům, filozofům a intelektuálům, jak se promítla do umělecké tvorby tehdejších spisovatelů, co znamenala pro existující středoevropské kulturní instituce (periodika, galerie, knihovny, umělecké spolky, univerzity ad.).

Středoevropská etnika si vytyčila jiný cíl. Jejich tvářnost určil proces „národního obrození“. Byla to touha po vytvoření nikoliv byrokratického státu, ale soudržné lidské pospolitosti vyznávající společné hodnoty. Vůči státní moci tu panovala nedůvěra, vyskytovaly se zde ironické a subverzivní postoje, destruktivní a zároveň sentimentální touhy po intimní lidské blízkosti, vzájemnosti a porozumění. Význačným znakem takovéto pospolitosti byl jazyk, jeho pěstování a úcta k němu, neboť byl symbolem oné vzájemnosti. Spisovatelé byli nejen iniciátory těchto snah, ale i symboly pospolitého cítění. Cizorodé živly (národní, náboženské, rasové) byly ovšem z této pospolitosti vylučovány (vzpomeňme verš ze staré sokolské písně „čepelem v tu zrádnou hruď!“).

Kolektivní monografie zachycuje odraz známé literární postavy dobrého vojáka Švejka v různých uměleckých a kulturních projevech v kontextu střední Evropy. Přenos románové postavy „dobrého vojáka Švejka“ z literárního textu na zdi, ubrusy, pivní tácky a další objekty současných českých restaurací a hospod představuje zajímavý a interpretačně vydatný typ intermediálního vztahu, který se vyznačuje řadou jedinečností, ale pootevírá se také jisté míře zobecnění. V rámci socio-kulturního výkladu jej lze chápat jako specifickou variantu posvěcení, vyjádřitelnou za pomoci Bourdieuova konceptu symbolického kapitálu. V rámci psychoanalytického výkladu jej lze uchopit jako svébytný projev fetišizace, v níž se individuální „rozkoš“ snoubí s kolektivním povědomím.