Konvikt

Interdisciplinární kolektivní monografie si klade za cíl zčeřit poněkud stojaté vědy při užívání pojmu naturalismus a přimět čtenáře k tomu, aby přijal odlišné, otevřenější a nepředpojaté uvažování. Na povrch společný všem kapitolám naší knihy vyplouvají především značné rozdíly mezi dobovým vnímáním naturalismu, jeho pozdějšími výklady a dnešním rozuměním. Tváří v tvář literárnímu, výtvarnému a hudebnímu materiálu jsme nuceni revidovat náš pohled a přijmout doklady o variantnosti ústředního pojmu, rozdílech v jeho chápání, průběžném sémantickém naplňování a rovněž vyprazdňování. Český (ale rovněž francouzský, italský a polský) naturalismus se z perspektivy námi předložených úvah jeví jako dynamická, vícestranná a s konkurujícími diskurzy se prolínající událost dějin našeho národního umění a kultury.

Interdisciplinární kolektivní monografie si klade za cíl zčeřit poněkud stojaté vody při užívání pojmu impresionismus a přimět čtenáře k tomu, aby přijal odlišné, otevřenější a nepředpojaté uvažování. Na povrch společný všem kapitolám naší knihy vyplouvají především značné rozdíly mezi dobovým vnímáním impresionismu a jeho dnešním výkladem. Tváří v tvář literárnímu materiálu jsme nuceni klást si otázku, je-li v literární historii používání pojmu jako respektovaného -ismu vůbec adekvátní. Ovšem ani ve výtvarném umění není situace zdaleka tak jednoduchá a současní historici umění jsou v nakládání s pojmem impresionismus rovněž opatrní.

Olomoucký biskup Wolfgang Hannibal kardinál Schrattenbach (1660–1738, biskupem od 1711) byl jedním z nejvýznamnějších hudebních mecenášů barokní Moravy. Na zámcích v Kroměříži a Vyškově nechával provádět opery předních italských skladatelů, ve svém paláci v Brně dával italská oratoria. Proslul také jako podporovatel místních hudebníků v čele s dvorním skladatelem Václavem Matyášem Gureckým. Monografie přináší komplexní pohled na hudbu na jeho dvoře a poskytuje řadu dosud neznámých informací, zejména o personálním složení biskupské kapely a nově identifikovaných hudebních pramenech.

Kniha Heleny Spurné pojednává o jedné z nejpozoruhodnějších osobností české divadelní režie třicátých let. V minulých dobách historiky divadla nekriticky vynášen za sociálně angažovanou tvorbu, zařadil se Oldřich Stibor po roce 1989 mezi umělce nepohodlné či přímo určené k zapomnění pro jejich příslušnost ke komunistické straně. Snahou autorky bylo podat komplexní obraz Stiborových mnohostranných divadelních aktivit a pokusit se objektivně zhodnotit jeho přínos českému divadlu. Stibor se čtenáři představuje ve své nejobvyklejší podobě - jako režisér, jenž do meziválečného divadla uváděl díla sovětských autorů a vehementně se hlásil k metodě socialistického realismu. Už méně znám je pak svými inscenacemi s duchovní tematikou či jako režisér opery. Ve snaze proniknout co nejhlouběji k podstatě Stiborovy tvorby a jeho myšlení o divadle podnikla autorka také exkurs do režisérova životního vývoje, naplněného dramatickými okamžiky a osudovými zvraty. Kniha rozkrývá fascinující příběh člověka s bohémskou povahou, později radikálně levicově smýšlejícího umělce, který po několik let paradoxně zastával funkci policejního úředníka, nebo v závěru jeho života nastiňuje působení v protifašistickém odboji, přičemž dokládá Stiborovu neokázalou lidskou statečnost, kterou si zachoval i v okamžicích vlastního tragického konce. Z tohoto pohledu není publikace pouze teatrologickou prací, nýbrž také sondou historickou, potvrzující souvztažnost divadla s politicko-společenským děním, jež divadelní tvorbu nezřídka ovlivňuje, formuje a zásadně se do ní svými silami zapojuje.