O Smolíčkovi
V chaloupce v lese spolu žili Smolíček a jelen se zlatými parohy. Jelen našel Smolíčka kdysi dávno odloženého v lese, a tak se ho ujal a staral se o něj jako o vlastního. Každé ráno odcházel na pastvu a nechával Smolíčka samotného: „Smolíčku, hraj si ve světničce, ale nikomu neotvírej!“ opakoval mu vždy, když odcházel.
Jednoho dne, když byl Smolíček zase sám doma, uslyšel ťukání na dvířka. „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku,“ škemraly líbezné hlásky za dveřmi. „Jen dva prstíčky tam strčíme. Jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Smolíček poslechl jelena a neotevřel. Když se jelen vrátil z pastvy, Smolíček mu vyprávěl, co se stalo. Jelen Smolíčka pochválil a vysvětlil mu, že to byly jeskyňky. Kdyby jim Smolíček otevřel, unesly by ho pryč.
I dalšího dne, když byl jelen na pastvě, přišly jeskyňky k chaloupce žadonit: „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku. Jen dva prstíčky tam strčíme. Jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Ani tentokrát Smolíček jeskyňkám otevřít nechtěl, ale byl zvědavý. Nikdy jeskyňky neviděl a chtěl vědět, jak vypadají. Jeskyňky dál žalostně prosily a naříkaly. Smolíčkovi jich bylo líto. Pootevřel dveře chaloupky, ale jen tak malinko, aby tam mohly strčit dva prstíčky. Jeskyňky strčily do chaloupky dva prstíčky, pak celou ruku a v tu ránu byly v chaloupce celé. Popadly Smolíčka a utíkaly s ním pryč.
„Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka jeskyňky pryč nesou!“ volal zoufale Smolíček. Jelen se naštěstí pásl nedaleko. Uslyšel Smolíčkovo volání a přispěchal mu na pomoc. Odvezl ho do chaloupky a tam mu pořádně vyčinil, že ho neposlechl. Smolíček se styděl a slíbil, že už bude jelena poslouchat.
Dalšího dne vyšel jelen znovu na pastvu. U chaloupky už číhaly jeskyňky. Jen co jelen zašel do hlubokého lesa, začaly zase se stejnou písničkou: „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku,“ škemraly líbezné hlásky za dveřmi. „Jen dva prstíčky tam strčíme. Jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Smolíček si dobře pamatoval, co se stalo předešlého dne a co jelenovi slíbil, a tak otevřít nechtěl.
Jeskyňky ale plakaly čím dál víc a slibovaly Smolíčkovi hory doly. Smolíček se nechal přesvědčit a opět pustil jeskyňky do chaloupky. Jeskyňky ho popadly a utíkaly s ním pryč z chaloupky. „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka jeskyňky pryč nesou!“ volal zoufale Smolíček. Jelen se tentokrát pásl daleko, a tak Smolíčkovo volání neslyšel. Jeskyňky odnesly Smolíčka do své jeskyně, kde ho zavřely a začaly vykrmovat. Smolíček jeskyňky prosil, plakal a naříkal, ale jeskyňky neobměkčil.
Když byl Smolíček vykrmený, chtěly ho jeskyňky upéct a sníst. Smolíček začal opět úpěnlivě volat: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka do pece nesou!“ Poblíž jeskyně se pásl jelen. Uslyšel Smolíčkův nářek a rychle mu přiběhl na pomoc. Smolíčka odnesl domů, kde mu pořádně vyčinil, že neposlechl. Smolíček byl ale rád, že je zase doma. Od té doby už byl poslušnější a to, co slíbil, vždy dodržel.