O Červené karkulce
V malém domečku na okraji lesa žila holčička, které všichni říkali Červená karkulka. Možná si řeknete, co je to za divné jméno? No, Červená karkulka se samozřejmě nejmenovala Červená karkulka, ale všichni jí tak říkali, protože měla moc ráda čepeček, kterému se říkalo karkulka. No a proč zrovna „Červená“? To je asi jasné, ne? Aha, není… Inu, čepeček měl prostě červenou barvu.
Karkulka žpohadka cervena karkulka1ila sama s maminkou. Měla také babičku, která bydlela nedaleko na mýtince v lese, proto se často navštěvovaly. Babička měla Karkulku moc ráda. Čepeček, který Karkulka nosila, byl od její babičky, proto ho Karkulka tak milovala.
Jednoho dne upekla maminka bábovku a řekla Karkulce: „Babička má dnes svátek. Vezmi košík s vínem a bábovkou a zanes jí ho. Ale jdi rovnou cestou, s nikým se nebav a nikde se netoulej!“ Karkulka si vzala košík a šla.
Šla po pěšince, až dorazila k potůčku, kde zrovna kvetly pomněnky. „Natrhám babičce kytičku, aby měla radost,“ řekla si Karkulka a úplně zapomněla, co jí říkala maminka. Když dotrhala pomněnky, uviděla motýlka a chvíli za ním běhala, a tak se vzdálila od pěšinky. Najednou se před ní objevil vlk.
„Dobrý den, holčičko, kampak jdeš?“ zeptal se vlk.
„Za babičkou.“ odpověděla Karkulka.
„A co to neseš v košíčku?“ pokračoval vlk.
„Nesu bábovku pro babičku, dneska má svátek,“ odvětila Karkulka.
„A kdepak bydlí tvoje babička? Šel bych jí také popřát,“ ptal se vlk.
„Ale, tady kousíček, uprostřed lesa na mýtince,“ řekla Karkulka.
Vlk se rychle rozloučil a vyrazil pryč. Jakmile se ztratil Karkulce z očí, otočil se a běžel rychle na mýtinku. Doběhl k chaloupce a buch, buch na dveře.
„Kdopak to je?“ volala z domečku babička.
„To jsem já, tvoje vnučka,“ odpověděl vlk. Samozřejmě změnil hlas, aby si babička myslela, že je to Karkulka. Vlk byl totiž zkušený imitátor, tak pro něj nebyl problém napodobit Karkulčin hlas
„Pojď dál, děvenko, je otevřeno,“ volala babička.
Vlk už na nic nečekal, vrazil do chaloupky, uviděl babičku, jedním skokem byl u ní a celou ji schlamstl. Takový vydatný oběd ale potřeboval strávit. Vlk totiž stejně jako my ví, že po obědě se má chvilku odpočívat, proto si lehl do babiččiny postele, a tam usnul.
Mezitím došla k domečku Karkulka. „Co to, že babička tak chrápe?“ divila se. Zaťukala na dveře. Ale babička neotevřela. Zaťukala znovu a zase nic. Pak pořádně zabušila. To vlka probudilo.
„Kdo mi to buší na dveře?“ zavolal vlk babiččiným hlasem.
„To jsem já, tvoje vnučka Karkulka,“ odpověděla holčička.
„Tak pojď dál, dveře jsou otevřené,“ opáčil vlk. Rychle si nasadil babiččiny brýle a čepec a zachumlal se až po brýle pod peřinu, aby ho Karkulka nepoznala.
„Co to, babičko, že ještě ležíte v posteli, a proč máte tak divný hlásek?“ ptala se Karkulka.
„Ale, nastydla jsem, děvenko,“ odpověděl vlk změněným hlasem.
„A proč máte tak velké oči?“ ptala se Karkulka dál.
„To abych tě lépe viděla,“ na to vlk a ošil se, proto se mu čepeček trochu svezl z hlavy. Karkulka uviděla vlkovy uši. Přece jen babička tak velké uši neměla, proto vlkovi její čepeček na hlavě úplně dobře neseděl.
„A proč máte tak velké uši?“ udivila se.
„To abych tě lépe slyšela,“ řekl vlk a znovu se zavrtěl, takže se mu peřina svezla z obličeje.
„A proč máte tak velké zuby?“
„To abych tě mohl lépe sežrat!“ vykřikl vlk, vyskočil a na jedno polknutí Karkulku schlamstl. Uvelebil se v posteli a opět usnul.
Zrovna v tu dobu šel kolem chaloupky myslivec. „Co je to za strašné zvuky?“ přemýšlel. Nakoukl okénkem do chaloupky a co to nevidí! V posteli leží vlk a chrápe, až se nádobí na policích třese! Myslivec vlka dobře znal, takže hned věděl, co se stalo. Na nic nečekal, vběhl do chaloupky a nožem vlkovi rozpáral břicho. Z něj vyskočila nejdřív Karkulka a po ní babička, obě živé a zdravé.
A co bylo dál? Všichni tři přemýšleli, jak vlka potrestat. Myslivec donesl kamení, které bylo za domečkem, nasypali ho vlkovi do břicha a babička břicho zašila. Pak se schovali za pec a čekali, až se vlk probudí. Vlk se vzbudil a povídá: „To mám ale žízeň!“ Vypotácel se z chaloupky, aby si nabral vodu ze studny. Ale když se do studny naklonil, kameny ho převážily a spadl dovnitř.
Babička rozkrájela bábovku a uvařila čaj. Jakmile dojedli a dopili, vzpomněli si na vlka. Ten ve studni žalostně úpěl a vil, a tak se jim ho zželelo. Vlk svatosvatě přislíbil, že už nikdy žádného člověka nesežere, a tak ho vytáhli. Vlk na nic nečekal a pelášil zpátky do lesa. Myslivec pak doprovodil Karkulku domů, kde ji předal vystrašené mamince. Maminka Karkulce vyčinila za to, že ji neposlechla, ale samozřejmě jen trošičku, protože byla ráda, že se jí dceruška vrátila domů živá a zdravá.
No, a to je konec pohádky. Jestli vlk svůj slib splnil, nevíme. Ale studená voda už napravila nejednu špatnost, tak možná napravila i vlka.