Přirozený svět

V roku 1535 vychádza v Ríme dielo Dialoghi d’Amore, ktoré napísal židovský mysliteľ Jehuda Abravanel, známy pod menom Leone Ebreo. Obsiahle a tajomné dielo napísané formou fiktívneho dialógu medzi mužom a ženou sa stalo jednou z najčítanejších kníh európskej kultúry v období 16. a 17. storočia. Príťažlivosť pre rozmanité intelektuálne a umelecké publikum získalo vďaka synkretickému charakteru a jedinečnosti Leonovej filozofickej vízie. Pre mnohých bolo dielo renesančnou encyklopédiou, bludiskom alegorických interpretácií pohanskej mytológie, súperiacich kozmológií, biblickej exegézy, židovskej kabaly alebo komentárov k antickej filozofickej tradícii. Práca, ktorá si všíma vybrané otázky Leonovej filozofie (inšpiračné zdroje, ontologický a kozmologický princíp lásky.

Kniha se zaměřuje na problematiku mluvního aktu a intencionálního stavu přání. Autor navazuje na teorie mluvních aktů (vyjádřené především u Ludwiga Wittgensteina a Johna Searla) a vytváří svébytnou koncepci, která umožňuje vymezit mluvní akt a intencionální stav přání pro případ češtiny. Kniha sestává ze tří oddílů: úvodního, analytického a materiálového. V úvodním oddíle jsou zkoumány kořeny teorie mluvních aktů (počínaje Kantem a Schopenhauerem). V analytickém oddíle je vytvořen teoretický rámec, který vymezuje přání jako mluvní akt a intencionální stav. Materiálový oddíl přináší příklady mluvního aktu přání obsažené v Čapkově Krakatitu.

Překladový soubor studií známého německého sémiotika. Roland Posner (nar. 1942 v Praze) je lingvista a sémiotik celoživotně spjatý s Technickou univerzitou v Berlíně, kde založil Centrum pro sémiotický výzkum. Svou editorskou činností, organizačními aktivitami a zejména svým dílem výrazně přispěl k formování německé sémiotiky v poslední čtvrtině 20. století. Založil Německou společnost pro sémiotiku (DGS) a časopis Zeitschrift für Semiotik, který dosud rediguje. Mezi lety 1994–2004 působil jako prezident Mezinárodní sémiotické asociace (IASS-AIS).

Proč J. S. Mill usiloval o svobodnou společnost? V českém prostředí není zvykem odpovídat na tuto otázku s odkazem na epistemologii, autorka však ukazuje, že Millovy úvahy o svobodě výrazně formuje jeho pojetí poznání a že svoboda je pro něj do jisté míry prostředkem jeho dosažení. Epistemologická podstata Millovy koncepce svobody má několik významných konsekvencí, jejichž objasnění přispívá ke komplexnějšímu chápání Millova liberalismu zejména v českém prostředí. Kniha navazuje rovněž na mezinárodní debatu o tom, zda má Millovo pojetí poznání obsažené v jeho koncepci svobody vědecký charakter - všímá si zde čtyř paralel: induktivismu, redukce a specifického přístupu k relativismu a kontradikcím.

Přestože se první analytičtí filosofové zaměřovali především na logickou analýzu jazyka, už jedny z jejich prvních knih a článků obsahují také ontologické diskuse. Jednu z nejzajímavějších ontologických pozic ve 20. století pak zastával novozélandský logik a filosof Arthur Norman Prior. Jeho pozice je natolik neobvyklá, že bývá jedněmi označován za platonistu, zatímco jiní jej označují za nominalistu. To je patrně způsobeno tím, že v jeho filosofii se objevuje neobvyklá kombinace přístupů k ontologii. Ve svých pozdních dílech byl Prior nominalista, tento přístup pak kombinoval s presentismem a obhajobou intensionálních logických systémů. Tato studie si především klade za cíl zrekonstruovat původ myšlenkových tradic, ze kterých Prior při vytváření své ontologie vycházel.

Bei der Untersuchung von Komik spielt die Unterscheidung zwischen absichtlich produzierten und unabsichtlich verursachten komischen Effekten eine große Rolle. Im vorliegenden Buch wird ein Begriffsapparat auf zeichentheoretischer Basis entwickelt, der es erlaubt, Zeichenprozesse bei der Rezeption und Produktion von komischen Stimuli im Hinblick auf das Vorliegen von Absichten, Fiktionalität, Reflektiertheitsgrade und Wissensverteilung der Beteiligten zu untersuchen. Der Begriffsapparat stützt sich auf die allgemeine Zeichentheorie von Roland Posner (1993), die es ermöglicht, verschiedene Arten von Zeichenprozessen – von den einfachsten Empfängerzeichen, denen keine Absichten zugrunde liegen, über Manipulation, Simulation bis zu komplexen Prozessen der Kommunikation – zu modellieren. Zusätzlich zu Verhalten und Handlungen, die die Basis der Komik bilden, kommt noch das Problem der Medien. In Bildern muss man neben der primären Ebene, also Zeichenprozessen, bei denen das Bild als Zeichenträger dient, auch die im Bild abgebildeten Zeichenprozesse berücksichtigen. Bei Fotos ergibt sich außerdem die Frage nach dem Grad der Inszeniertheit, also die Frage, ob und inwieweit die darzustellenden Ereignisse im Hinblick auf die Präsentation beeinflusst und damit inszeniert worden sind. Die Begriffspaare freiwillige vs. unfreiwillige Komik und Authentizität vs. Inszenierung werden mithilfe von semiotischen Definitionen in den konzeptuellen Zusammenhang integriert.

Práca sa zaoberá problematikou filozofického poradenstva, pomáhajúcej profesie, ktorá nadväzuje na antické poňatie filozofie ako praktického nástroja určeného na zaobchádzanie s ľudským utrpením a kultiváciu našej mysle, respektíve správania. Filozofickí poradcovia tvrdia, že filozofia disponuje terapeutickým potenciálom v tom zmysle, že vedie k rastu subjektívneho pocitu pohody klienta a domnievajú sa, že filozofické znalosti a zručnosti zvyšujú našu schopnosť orientovať sa vo svete a vynášať lepšie morálne súdy. Výskum však ukazuje, že filozofickí poradcovia vplyv filozofie na zlepšenie klientovho psychického stavu preceňujú, pretože ignorujú celý rad faktorov, ktoré sa na ňom podieľajú, vrátane psychologického imunitného systému alebo terapeutického (poradenského) vzťahu. S pomocou poznatkov z experimentálnej filozofie a morálnej psychológie ukážem, že ani druhá z vyššie uvedených téz, ktorú filozofickí poradcovia obhajujú, nie je platná. Na skutočnosti, že sme naratívne tvory, uvidíme, že ak filozofické poradenstvo lieči a zvyšuje subjektívny pocit pohody klienta, tak potom tým, že pôvodne negatívne alebo chaotické zážitky, ktoré sú pre neho zdrojom utrpenia, prerozpráva do nového životného príbehu, ktorý udelí jeho utrpeniu zmysel a z chaosu vytvorí poriadok. Filozofickí poradcovia nie sú trénovaní v psychológii a psychiatrii a podnikajú neprofesionálne filozofické vhľady do povahy klientových problémov, vedení iba svojou intuíciou a subjektívnymi preferenciami. Filozofické poradenstvo nasiaklo pavedou a pseudovedou, čo vzbudzuje oprávnené obavy o jeho škodlivosti pre klienta. Filozofickí poradcovia nedisponujú žiadnymi exkluzívnymi metódami – odlišnými od postupov používaných v psychoterapii – a preto neexistuje dôvod, prečo vzťah medzi filozofiou a psychoterapiou riešiť založením samostatného oboru filozofického poradenstva.